Odkaz architekta Jana Blažeje Santiniho Aichla (1677-1723) představuje jedinečný a ucelený soubor barokních staveb, výrazně ovlivňujících tvář české krajiny. Publikace se zaměřuje na jeden ze západočeských okruhů Santiniho tvorby, který vznikl díky plaskému klášteru během prvního a druhého desetiletí 18. století. Jeho dílo lze chápat jako vyvrcholení linie zvané opus italicum v českých zemích. Katalog staveb Jana Blažeje Santiniho Aichla na severním Plzeňsku zahrnuje deset architektonických památek, řazených abecedně podle lokalit (Hubenov, Kalec, Kostelec, Kozojedy, Mariánská Týnice, Mladotice, Nadryby, Nebřeziny, Plasy, Všehrdy), které tvoří jednotlivé kapitoly s bohatou ikonografickou přílohou, dosud neznámým archivními prameny, mapovým zobrazením, dostupnými plány a současnou fotodokumentací.
Pro architektonické aktivity barokního období byla základní podmínkou obnova ekonomické síly potenciálních stavebníků, k níž docházelo po třicetileté válce. Jako první objednavatelé velkých staveb v západních Čechách vystupují stabilizované kláštery. Právě jejich opati přivedli v 17. a v 18. století do kraje nejvýznamnější soudobé, nejčastěji pražské architekty a umělce vskutku evropského významu. Díky tomuto importu vykazuje západočeské baroko od počátku vysokou úroveň, která se promítla později i do ostatní lokální tvorby. Vedle zakladatelského a budovatelského díla románské a především gotické architektury tak baroko představuje druhou etapu identifikující umělecké formace kraje, která se odrazila ve vytvoření jedinečné barokní krajiny, jež je dosud mimořádnou a z kulturního i přírodního hlediska evropsky významnou hodnotou.
Západočeská barokní architektura zaujímá ve vývoji českého stavitelství místo neobvykle čestné. Překvapuje svojí početností, kvalitou a osobitostí, která se odráží ve všech stavebních druzích. Z nejvýznamnějších pražských architektů se tu uplatnili Kilán Ignác Dientzenhofer, Jan Blažej Santini-Aichl, František Maxmilián Kaňka, František Ignác de Prée, Ignác Jan Nepomuk Palliardi, v Praze usedlí umělci jako Carlo Lurago, Jean Baptiste Mathey, Abraham Leuthner, Kryštof Dientzenhofer, Giovanni Battista Alliprandi, Antonín Haffenecker, Filip Heger. Jim po boku realizovali svá díla lokální architekti a stavitelé jako byli plzeňský Jakub Auguston mladší, Ondřej a Eugen Kondelové a řada dalších, z nichž mnozí zůstali v anonymitě. Ve druhé polovině 17. století a v prvních desetiletích 18. století dochází v západočeské architektuře k explozi barokní stavební aktivity nejvyšší umělecké hodnoty a kvality.
Na sever od Plzně, na velkém plaském klášterním panství, se ve druhé polovině 17. a v první polovině 18. století rozvíjel pozoruhodný fenomén barokní architektury díky osobnostem několika opatů, kteří patřili k mimořádným objednavatelům a dovedli neomylně vystihnout a velkoryse vybrat do svých služeb ty nejnadanější dobové architekty, malíře a sochaře. Dodnes vytváří v mozaice architektury českých zemí severní Plzeňsko jednu z nejzajímavějších, výtvarně a slohově nadprůměrných oblastí. Centrem regionu rozkládajícího se v malebné zvlněné krajině kolem řek Střely a Berounky, byl po staletí český klášter řádu cisterciáků (1144-1785), ležící v protáhlém údolí v Plasích. K nejzajímavějším etapám jeho více než šestisetletého vývoje patřilo právě období baroka, které mu vtisklo dosud přetrvávající vzhled, určovaný místními a krajinnými dominantami. Úloha klášterů při recepci nových architektonických směrů byla v dějinách umění dlouho obecně opomíjena, přestože právě objednavatelé z velkých, ekonomicky stabilizovaných panství umožnili vstup monumentální architektury do českých zemí. Šlechta zpravidla budovala venkovská sídla s ohledem na často složitou rodovou perspektivu, s kláštery, hospodařícími „pod zorným úhlem věčnosti“ však vstoupil do krajiny velkolepý nadčasový pohled, přinášející stavbám měřítka, dodnes udivující jakousi naddimenzovaností, velkorysostí a až marnivou nádherou.
